Mistři světa

Na začátek zde budu prezentovat nejlepší desítku hráčů od počátku zápasů o titul mistra světa, do současnosti. Nebude to samozřejmě podle mého úsudku – na to jsem příliš málo znalý amatér, ale podle největších znalců šach. umění, i praktických hráčů. A začneme od 10.místa nahoru.


4.místo : Alexandr Alexandrovič Aljechin

alexanderalekhine• Cíl šachové hry vidím ve vědeckých a tvůrčích objevech, které řadí tuto hru k ostatním druhům umění.

• Pomocí šachů jsem si vypěstoval charakter, učí objektivitě, velikým mistrem se může člověk stát jedině tehdy, pozná-li své omyly, chyby a vady. Stejně tak je tomu i v životě.

Alexander Aljechin (1892 – 1946). Čtvrtý mistr světa – osobnost blýskavá i tragická zároveň. Sám si prošel problematickou životní poutí : zúčastnil se vojenského tažení, přežil zranění, seděl ve vězení a pouze zázrakem unikl od jisté popravy. Ve svém životě vystřídal množství zemí, o samotě bojoval s ranami osudu, až nakonec zemřel v bídě a zapomnění. V historii šachu však pro nás zůstane navždy velkým a neporaženým šampionem …..
Narodil se 31.října 1892 v Moskvě, (některé prameny uvádí 1.listopadu a aby to bylo ještě složitější, tak v tehdejším Rusku používali Juliánský kalendář , takže podle něj se narodil 19.nebo 20. října.) jako třetí dítě ve velmi zámožné aristokratické rodiny, bydlící poblíž Smolenského náměstí na Arbatu, tedy ve čvrti, řečeno dněšním jazykem VIP rodin. Přesto ale jeho dětství příliš šťastné nebylo.

Aljechinova matka zemřela v roce 1913 v Basileji na paralyzu, jako následek za její dlouholetý notorický alkoholizmus a jeho otec prohrál v kasinu ještě před válkou milion rublů (viz kniha Aljechin – Capablanca od Viktora Žiga a Pavla Švandy), takže všechny děti v rodině prakticky vychovávala jeho babička. Do duše malého Saši se tyto skutečnosti hluboce vryly a snad i proto se uzavřel do světa šachových figurek. Šachy se naučil již v nejútlesším věku – hrála je celá rodina. Od 7. let již velice intenzivně analyzoval partie a varianty se svým starším bratrem Alexejem a navíc hrával hodně partií korespondenčně.
Brzy si ho všimli silní hráči a začali ho trénovat. Na př. Blumenfeld nebo Něnarokov a dokonce i tehdejší hráč světoé úrovně Dus-Chotimirskij, který mu dával placené hodiny.A výsledkem toho byl raketový růst Aljechinovy hry,Již v 15.letech vynikal agresivní útočnou hrou a vynikahjícím kombinačním viděním. Proto byl považován za největšín ruskou naději té doby. K tomu přispívalo i to, že Moskva byla po Petrohradu druhým největším šachovým centrem, kde se konaly významné turnaje za účasti významných hráčů. V letech 1896–1897 se zde hrál odvetný zápas o mistra světa mezi Laskerem a Steinitzem, či později 1. a 2. Všeruský turnaj, kde účinkoval tehdejší nejlepší ruský hráč Michail Ivanovič Čigorin, pořádala se zde třeba tehdy rekordní simultánka Pillsburryho, který zde hrál naslepo, najednou dvacetdva partií, což na mladého Alexandra udělalo obrovský dojem.Ve škole měl výborný prospěch ze všech předmětů, pouze matematika mu nějak nešla. A jednou z ní dokonce propadl. . K tomu se váže jedna veselé příhoda, která pochází z vyprávění spolužáka z gymnázia. Aljechin byl šachem tak fascinován, že se „vymykal z okolního prostředí a ne vždy si uvědomoval, kde se nachází.“ Jednou při hodině algebry nečekaně vyskočil od lavice. učitel na něj pohlédl a zeptal se ho: „Tak co, Aljechine, už jsi vyřešil ten příklad?“ „Vyřešil! Stačí obětovat jezdce a bílý má vyhranou pozici!“ Ve třídě následovala exploze smíchu. Svá studia však Aljechin nakonec zakončil velmi úspěšně a v pozdějších letech se stal doktorem práv.

Duz_Khotymirsky_(1923)(Foto vlevo: Fjodor Duz-Chotimirskij

Již v roce 1906 Aljechin vyhrál korespondenční gambitový turnaj šasopisu Šachmatnoje obozrenije, od podzimu 1907 se pak pravidelně účastnil turnajů Moskevského kroužku, kde projevoval obrovskou vynalézavost a dokonce podle jeho pozdějších vzpomínek u něj vznikla jakási neobvyklá psychologická slabost, jíž se pak musel zbavovat, aby ho nebrzdila v dalším růstu: „Získal jsem dojem, že i v tom případě, že se dostanu do značně horšího postavení, jsem schopen vždy nalézt nějakou nečekanou, vynalézavou kombinaci, díky níž mého soupeře zaskočím a vymaním se ze všech problémů.“ To je však závažný omyl, který nabádá k lehkomyslné hře vedoucí jen k prohře! Jeho tehdejší trenér Duz-Chotimirskij později vyprávěl, jak mu jeho známý již tehdy řekl, že považuje Aljechina za budoucího mistra světa.
V létě 1908 se Alexandr zúčastnil v Düsseldorfu 16. Kongresu Německého šachového svazu, kde na doprovodném turnaji docílil osmi výher, dvou remíz a třech proher, stačících na dělení 4.–5. místa, což byl velmi solidní první start za hranicemi Ruska.V únoru 1909 se pak v Rusku na počest Čigorina, , který rok před tím zemřel, pořádal velký kongres doprovázený dvěma turnaji, hlavního, kterého se zúčastnili nejlepší hráči světa a pak vedlejšího, ale rovněž velmi silného Všeruského turnaje amatérů, který Aljechin senzačně, jako nejmladší, teprve sedmnáctiletý účastník, vyhrál, získal titul mistra a veřejně se o něm začalo mluvit jako o budoucím nástupci Čigorina. V roce 1911 odcestoval do Petrohradu, kde nastoupil na svá studia práv a začal vést šachovou rubriku v novinách Novoje vremja.

Vypisovat jeho úpěchy v následujících letech by bylo nošením dříví do lesa.Každý zájemce si je můžm_petrohrad-1_7e na netu během pár sekund najít. Tak tedy jenom pár těch největších: Vyhál r.1913 turnaj ve Scheveningenu s výsledkem 11,5 ze 13.možných a oslnil svým útočným, kombinačním stylem. . V tomto roce se u něj odehrála ještě jedna zajímavá, šachová událost. Své turné po Rusku zrovna pořádal i budoucí mistr světa José Raul Capablance a a během těchto cest přijal pozvání a stal se také hostem. V tomto roce se u něj odehrála ještě jedna zajímavá, šachová událost. Své turné po Aljechinovy rodiny a dokonce při tom sehrál s mladým Sašou i jednu přátelskou partii, kterou ovšem Capablanca přesvědčivě vyhrál (později, když se stali oba hráči vzájemnými soky, by podobná přátelská návštěva nepřipadala v úvahu). Obrovský úspěch se dostavil v Petrohradě r. 1914. V předběžné části postupové soutěže obsadil dělení 1.–2. místa s legendárním Nimcovičem , ve finále pak nakonec vybojoval famózní třetí místo, hned za mistrem světa Laskerem a vyzývatelem mistra světa, budoucím „kubánským šachovým strojem“ Capablancou.

Následoval mezinárodní turnaj v německém Mannheimu v r. 1914, který po dvou třetinách soutěže Aljechin bezpečně vedl se ziskem 9,5 bodů z 11. Následoval však strašlivý škrt přes plány ruského borce. Přímo v průběhu turnaje vypukla 1.světová válka turnaj byl okamžitě přerušen, jeho ruští účastníci skandálně několikrát zatčeni. Následovala obvinění ze špionáže, výslechy, vězení. Svědectví o jedné z těchto epizod později podal ruský mistr Bogatyrčuk : „V Rastadtu jsme vystoupili z vlaku a rázem nás obklopila div ne rota vyzbrojených německých vojáků a byli jsme opět zatčeni. Poté co nás důkladně každého prohledali, tak s vítěznými pocity nalezli partiáře, na kterých jsme měli zapsané partie, co jsme sehráli v turnaji a tyto partiáře byly označeny jako zápisy špionážních šifer a důkaz, že jsme špióni. Bylo rozhodnuto, že až do výroku soudu budeme odesláni do vojenského vězení a tak nás obstoupil kordon vojáků a pěšky jsme se vydali na cestu. Ovšem zpráva o zadržení špiónů se rozkřikla, obyvatelé Rastadtu vyběhli na ulici, kterou nás vedli a všemožně nám dávali najevo své rozhořčení. Ty hodně bojovní hlasitě požadovali, abychom byli potrestáni hned na místě, jiní se zas prodrali davem a dali průchod svým emocím pěstmi. Ranám se nevyhnul ani Aljechin.“ Vojenské úřady posléze rychle zjistily, že podezřelá skupina jsou ve skutečnosti účastníci mezinárodního turnaje, ale aby si zachovaly tvář, tak vyšetřování pokračovalo oficiálně dál a zadržení ruští šachisté byli místo vojenského, umístěni do občanského vězení. Ve vězení zůstal Aljechin s ostatními několik týdnů a z toho dokonce i čtyři dny na samotce, jako trest, když se při povinné vycházce usmál na dceru dozorce, kterého to však rozlítilo. Pak byli zajatci eskortováni do Baden-Badenu kde po dalším půl měsíci předstoupili před vojensko-lékařskou komisi, která měla za úkol určit, kdo z nich je způsobilý vojenské služby a po propuštění a návratu do vlasti by tedy mohl být nasazený na frontě jako člen nepřátelské, ruské armády a byl by tedy pro Německo ohrožením. Z celé skupiny byli jako nezpůsobilí vojenské služby označeni pouze tří: starý a nemocný Saburov a Bogatyrčuk s Aljechinem, kteří byli posláni na léčení do Švýcarska. Bogatyrčuk později napsal, že Aljechin byl propuštěn díky tomu, že lékař, co jej prohlížel, byl šachista, Aljechina znal a obdivoval jeho šachové umění a tak Aljechinovi pomohl touto „zdravotní nezpůsobilostí“ zajistit odcestování z Německa, čehož využil a přes Švýcarsko dorazil do italského Janova. Toto přístavní město se v té době stalo jakousi sběrnou základnou pro Rusy, kteří vlivem vypuknutí války uvízli v Evropě. Tiskem prošla tehdy zavádějící informace, podle níž „vítěz turnaje v Mannheimu měl v úmyslu přeplavit se do Buenos Aires a hrát tam partie proti kubánské šachové hvězdě, Capablancovi.“ Realita ale byla odlišná. Aljechin uvízl v Janově společně s Bogatyrčukem, který zde rovněž několik týdnů čekal na parník. V knize Garry Kasparova „Moji velcí předchůdci“ je uvedeno Bogatyrčukovo vzpomínání na toto období strávené v Janově: „Dlouhou chvíli jsem neměl, měl jsem partnera a ještě jakého – Aljechina! Jenom ten, kdo s tímto geniálním šachistou hrál, ví, jaký to byl mág a kouzelník na 64 polích šachovnice. Figury se v jeho rukou měnily na živé bytosti, které uměly přichystat svým protivníkům to, co absolutně neočekávali. A překvapení se přitom valila na hlavu soupeře jako hrom z čistého nebe v libovolném stadiu hry, i když byl na šachovnici jen redukovaný počet figur. Čekání v Janově mi dalo pro můj šachový růst nepochybně více než následující léta hry s řadovými protivníky.“ Teprve v polovině října se nakonec Saša dostal domů do Ruska přes Gibraltar, Londýn, Stockholma Finsko a pak přes Petrohrad až do Moskvy. Ke konci roku 1914 pak již hrál řadu dobročinných simultánek, z nichž některé šly i ve prospěch Romanovského a ostatních šachistů, kteří byli nuceni v Německu zůstat.

Následující období bylo těžkým milníkem v Alexandrově životě. Otec umírá, když byl téměř rok v německém zajetí a osiřelý Saša pracuje jako spolupracovník Červeného kříže (podle jiných pramenů ve Svazu měst), zachraňuje raněné přímo pod dělostřeleckou palbou a je sám vážně raněn. V roce 1916 se dokonce roznesla šokující fáma, že na frontě zahynul, což naštěstí nebyla pravda, avšak chybělo tomu jen velmi málo. Vlivem vážných válečných zranění, doplněných ještě vrozenou vadou srdce, pobyl Aljechin několik měsíců v nemocnici v Tarnopolu a jen s velkými obtížemi se zotavoval. „Celý měsíc jsem ležel nehybně, přikován k posteli,“ později Aljechin vzpomínal. „Hra naslepo byla pro mne v té době záchrana. Požádal jsem, aby mne navštěvovali členové místního šachového klubu a já pak s nimi hrál malé simultánky naslepo.“ Sen o cestě k šachovému olympu byl náhle v nedohlednu… Z nemocnice se nakonec Aljechin vrátil do Moskvy s dvěma georgijevskými medailemi a s řádem svatého Stanislava za frontové zásluhy, ale kritické období v Sašově životě tím skončilo jen na krátkou dobu.( Foto níže: Alechin a jeho manželka)

cn3745_alekhine_and_wifeRoku 1917 začalo v Rusku docházet k radikálním mocenským převratům a bouřím. Aljechin se doslova zoufale toulal od města k městu, získával prostředky hraním simultánek, partiemi naslepo, konzultačními a ukázkovými partiemi pro veřejnost atd. To nejhorší ale teprve mělo přijít. V listopadu (v říjnu podle Juliánského kalendáře) 1917 získali moc bolševici a náhle bylo zřejmé, že Sašův aristokratický původ pro něho představuje více než tíživou skutečnost. Zbytky jmění, které zdědil po rodičích mu byly zkonfiskovány a nejlepší šachista Ruska byl tak nucen hledat prostředky ke své obživě doslova ze dne na den. To měl navíc ještě ztížené faktem, že v tehdejší Moskvě, která byla jinak šachovou Mekkou, nemělo momentálně zbídačené obyvatelstvo, zoufale si shánějící každodenní obživu, na šachy náladu. Aljechinova historická stopa se zde ztrácí a znovu se vynořuje až v létě 1918, kdy se přece jen podařilo uspořádat malý, zápasový turnaj o třech hráčích, hraný na tři kola, který Alexandr Alexandrovič přesvědčivě vyhrál (1.Aljechin 4,5 bodu ze 6, 2.Něnarokov 3,5 bodu, 3.Rabinovič 1 bod).

Již na podzim téhož roku se však Alexandr odhodlal k závažnému kroku a podnikl riskantní cestu směrem na jih, přes Kyjev do Oděsy. Taková pouť byla v té době velmi dobrodružným podnikem, protože díky probíhající občanské válce, si válčící strany jednotlivá města neustále přebíraly a Aljechin tak nemohl mít jistotu do jakých rukou při své cestě padne. Jako záminka byla účast na turnaji v Oděse za účasti tamějších mistrů Verlinského, Vilnera a dalších. Skutečná příčina však byla jiná. Alexandr se již tehdy rozhodl emigrovat a doufal, že se z Oděsy dostane za hranice parníkem. Záměr se mu však nepodařilo realizovat. Turnaj byl zrušen, Aljechinovi nebyl povolen vstup na parník a on tak zůstal v Oděse až do léta 1919 ve strašlivých poměrech. Ve městě panoval hlad, věznění a masové popravy byly na denním pořádku. O Aljechinově životě zde později vyprávěl Bogatyrčuk, podle svědectví mistra Vilnera: „Aljechin stál před obtížným úkolem, jak přežít a zároveň neztratit naději na zisk titulu mistra světa. Objevil se jistý ctitel jeho šachového génia, který pro Aljechina sehnal velmi lukrativní místo v komisi pro konfiskaci majetku buržoazie, ovšem povinností pro působení v této komisi byl vstup do komunistické strany, což Aljechin udělal (Bogatyrčuk tvrdil, že mu Aljechin již tehdy ukázal svou legitimaci, jiné důkazy, než toto Bogatyrčukovo tvrzení však nejsou k dispozici).“ Pak však kdosi pravděpodobně Aljechina udal a prozradil jeho šlechtický původ, Alexandra zatkli čekisté a následně byl odsouzen k trestu smrti zastřelením! Jen pár hodin chybělo k tomu, aby šachový svět přišel o jednu ze svých největších legend, když se oděskému mistru Vilnerovi, se zoufalou snahou, podařilo spojit se s předsedou „sovnarkomu“ Ukrajiny Rakovským a ten vydal rozkaz Aljechina osvobodit (existuje i jiná verze, podle níž Aljechina zachránil „narkom“ pro zemědělství Manuilskij, s jehož vědomím se velmistr nacházel v Oděse). V létě 1919 se tak Aljechin vrátil opět do Moskvy, rozhodl se šachu zanechat a přihlásil se na školu kinematografie. Avšak zde Saša na dlouho nezakotvil, na konci roku 1919 zanechal studia a odcestoval do Charkova za svým bratrem Alexejem. Ani zde však štěstí pro něj nekvetlo, při práci na Vojensko-sanitární správě onemocněl skvrnitým tyfem, který byl v tehdejších poměrech, jaké v Rusku panovaly, poměrně běžným. 20.května 1920 se rozčarovaný Aljechin vrátil do Moskvy a konečně se mu podařilo se uplatnit v právnické profesi, na níž studoval, stal se z něj vyšetřovatel takzvaného Centroroziska, což byl úřad, jenž byl součástí milice, která se zabývala pomocí lidem, kteří za války ztratili své příbuzné. Pro Aljechina konečně lukrativnější zaměstnání mu umožnilo se i pozvolna vracet k šachu. Začal navštěvovat malý klub na dnešním Gogolevském (tehdy se jmenoval Prečistenský) bulváru a později začal i aktivně pomáhat s organizací prvního přeboru nového „Sovětského“ Ruska (říjen1920). Tento přebor byl sice určitou měrou znehodnocený, protože řada špičkových hráčů buď z Ruska uprchla, případně se do něj po válce nevrátila potom, co za války uvízli v jiných zemích (například Nimcovič, Rubinstein, Bernstein, Bogoljubov…), přesto však to byl velmi silný turnaj po dlouhé době a v podmínkách hladu a všeobecného chaosu, jaké tehdy v Moskvě panovaly to bylo něco skoro neuvěřitelného. Aljechin tento přebor jasně vyhrál (1.Aljechin 12 bodů z 15, 2. Romanovskij 11 bodů, 3. Levenfiš 10. bodů atd.), avšak turnaj neustále provázely „organizační potíže.“ Stravování účastníků bylo velmi nuzné a to ještě zdaleka ne pravidelné, v hracím sále se netopilo, bylo velmi špatné osvětlení. Turnaj tak byl provázen krátkou stávkou sedmi hráčů, kteří vznesli protest a požadovali, aby jim byla vyplacena záloha zbylého sýra a cigaret a okamžitě se zvýšily příděly chleba.

Již za měsíc téhož roku musel Alexandr odrazit další ohrožení své osoby, do Moskvy přišel čekistům totiž signál z Oděsy, kde Aljechin jen tak tak uhájil holý život a nyní musel o své postavení bojovat ještě v Moskvě. Začátkem roku 1921 však z Aljechina „podezření z protisovětské činnosti“ bylo sňato. Pro Sašu to však zřejmě byla poslední kapka, toužil po životě šachového profesionála a o cestě za titulem mistra světa, ovšem v podmínkách, jaké v jeho zemi pro něj panovaly, to bylo krajně obtížné. Začal tedy znovu hledat cesty jak emigrovat do ciziny. Ruské úřady mu však neústupně zamítaly všechny jeho žádosti na výjezd za hranice na mezinárodní turnaje a tak musel čekat na jinou příležitost a ta se naskytla. Již v létě 1920 byl Aljechin odeslán z Centroroziska a byla mu určena práce překladatele pro kominternu. Alexandr totiž ovládal na vysoké úrovni němčinu a francouzštinu. Zde se později seznámil se švýcarskou novinářkou, která přicestovala do Ruska a byla delegátkou III. Internacionály, Annou Lisellotte Roueggovou. 15.března 1921, v době kdy již čekali dítě, se s ní Ajechin oženil. Jeho manželka však chtěla rodit doma ve Švýcarsku a tak se dle vyprávění Bogatyrčuka delegátka domohla přijetí buď podle první verze u samotného Lenina, nebo podle druhé verze u Radeka, který údajně pronesl: „Aljechin je možná kontrarevolucionář, ale v šachu je génius. Tento dar může rozvíjet jen za hranicemi Ruska.„ Ať je již toto Bogatyrčukovo vyprávění věrohodné, či ne, přes novou manželku získal nakonec Saša, společně s ní, 29.dubna 1921 povolení opustit Rusko, což manželé bez otálení učinili. Není tedy pravda, že Aljechin z Ruska ilegálně uprchl, jak se pak často tvrdilo, ve skutečnosti odcestoval naprosto legálním způsobem. V průběhu března a dubna také Saša se zájmem sledoval zprávy o zemětřesení, které se odehrávalo na šachovém olympu. Živá šachová legenda, německý matematik, filozof a velký šachový psycholog, doktor Emanuel Lasker, který držel titul mistra světa neuvěřitelných 27 let byl v zápase v Havaně poražen a novým světovým lídrem se stal “šachový stroj“ José Raúl Capablanca. Pro Aljechina to nebylo nic překvapivého, již řadu let před tím otevřeně tvrdil, že se Capablanca dříve, nebo později mistrem světa stane a k zisku vysněného titulu bude muset tedy překonat právě tohoto kubánského šachistu.
Potom, co novomanželé opustili Rusko, odjeli přes Litvu do Berlína, kde se brzy rozešli. Alexandr zůstal v Berlíně, zatímco Anna odcestovala do rodného Švýcarska, kde porodila syna, kterého pak i vychovávala. Aljechin však v budoucnosti syna pravidelně navštěvoval a když Anna v roce 1934 zemřela, tak ho umístil do dobrého penzionu, kde ho vychovával mistr Voellmy. Konečně měl Alexandr možnost zahájit postup na vrchol, k šachovému olympu. Ke zdokonalení své hry se pustil do intenzivního tréningu doprovázeného kolosální analytickou prací. ještě téhož roku 1921 pak v Berlíně sehrál dva tréningové zápasy, první proti Teichmannovi, který však pro něj skončil pouze remízou (dvě partie vyhrál, dvě prohrál a dvakrát remis) a druhý proti Samischovi, který s náskokem dvou bodů vyhrál. Posléze vydal svou první šachovou knihu s názvem „Šachový život v sovětském Rusku.“ Následovala šňůra třech prvních míst na turnajích v Tribergu (1.Aljechin 7 bodů z 8, 2.Bogoljubov 5 bodů …), v Budapešti (1.Aljechin 8,5 z 11, 2.Grunfeld 8 …), v Haagu (1.Aljechin 8 z 9, 2.Taratakower 7, 3.Rubinstein 6.5 …). Zvláště pak výhra v Haagu byla neobyčejně cenná, protože zde dokázal o 1,5 bodu předstihnout nového oficiálního vyzývatele pro boj o mistra světa Bogoljubova, který již lídrovi Capablancovi zaslal svou oficiální výzvu, ale za dva a půl roku, co mu dal Capablanca k dispozici, následně nedokázal sehnat potřebné finanční prostředky, jež světový lídr požadoval, takže z tohoto zápasu sešlo. Aljechin povzbuzen úspěchy neváhal a zaslal Capablancovi rovněž svou výzvu, kterou však mistr světa odmítl (zápas o titul tehdy ještě nepořádala žádná zastřešující šachová organizace. Titul byl v podstatě soukromým majetkem jeho držitele a umožnit vyzývatelům o něj bojovat tak mistra světa nutila pouze šachová veřejnost a finanční zisk, jaký z toho pro mistra světa plynul). O několik let později k tomu Alexandr poznamenal: „Ještě jsem se necítil, že bych byl po šachové stránce úplně zralý. V mnoha oblastech, zejména pak v technice hry, byl Capablanca tehdy ještě silnější než já, a jeho hlavním konkurentem navíc v té době ještě stále zůstával Lasker. Proto moje výzva měla jediný cíl, potvrdit moji kandidaturu do budoucna.“

V létě 1922 se v Londýně konal opravdový šachový svátek, superturnaj, kterého se účastnila skoro celá světová elita, kromě Laskera, Nimcoviče a Spielmanna. Aljechin se na turnaj velmi pečlivě připravoval, hrál zde totiž i Capablanca a pokud by se mu podařilo ho v turnaji předstihnout, tak by byl mistr světa donucen hrát s ním zápas. Aljechin se rval, dosáhl velmi dobrého výsledku, když dokázal osm partií vyhrát, sedm remizovat a ani jednou nebyl poražen. Mistr světa však předvedl v top konkurenci ohromující jízdu, kterou si velmi upevnil svou pozici, jedenáctkrát zvítězil a povolil svým soupeřům jen čtyři remízy, přičemž jedna z nich byla právě s Aljechinem. Saša se tak mohl utěšovat pouze tím, že překonal všechny své konkurenty, potencionální vyzývatele Bogoljubova, Rubinsteina, Rétiho a další. Situaci pouze zamlžila nepřítomnost stále velmi silného Laskera. Tento turnaj byl také významný tím, že Capablanca zde uveřejnil takzvanáLondýnská pravidla, což byl návrh, jak v budoucnu pořádat boje o šachové prvenství, který ostatní účastníci turnaje, po důkladném prostudování, podepsali. Následoval zářijový turnaj v Hastingsu, který Aljechin vyhrál (1.Aljechin 7,5 bodů z 10, 2.Rubinstein 7, 3–4. Bogoljubov a Thomas oba 4,5, atd.), pak však přišlo i zakolísání formy, když na konci roku obsadil ve Vídni 1922 dělení až 4.–6.místa. Rok 1922 byl pro Alexandra plný šachu a na jeho konci již vykazoval ruský emigrant známky únavy. Vídeňský tisk o něm tehdy napsal: „Aljechin, to je vtělení nervnosti. Výraz mladé tváře vysokého, štíhlého člověka se neustále mění. Impulzivní pohyby rukou, jimiž si tu přejíždí po svých světle ryšavých vlasech, tu rychle sahá po sebraných figurách, které již opustily hru, to jsou všechno indicie odrážející napjatou, vášnivou práci mysli… Když se soupeři nečekaným manévrem podaří dostat jej do nepříjemné pozice, začne být podrážděný a netrpělivý. Zlobí jej i ten nejmenší šum, jeho světlé oči se zkoumavě vpíjejí do soupeře, jako kdyby chtěl odhalit jeho úmysly, jakmile však najde v pozici na šachovnici dobré pokračování, jeho tvář se rozzáří vítězným úsměvem. Stolek, za nímž hraje Aljechin je vždy obklopen hustým davem přihlížejících diváků.“ Po skončení turnaje ve Vídni ruský borec přesídlil do Paříže, kde se usadil mezi početnou ruskou emigrací.

Následoval rok 1923, ve kterém startoval ve velmi silném turnaji v Karlových Varech, kterého se účastnila kompletní světová elita, kromě úřadujícího šampióna Capablankya exšampióna Laskera. Alexandr zde obsadil první místo společně s Bogoljubovem a Maróczym, když o samostatné prvenství přišel díky překvapivým prohrám s naším, československým mistrem Karlem Treybalem a s Yatesem. Získal zde však speciální cenu za krásné partie, plné bouřlivých taktických smrští, jimiž drtil své soupeře. Na tomto turnaji dal také zajímavé interview rakouskému novináři: „Já šachy nehraji, ale bojuji v nich. Proto ochotně spojuji taktické se strategickým, fantastické s vědeckým, kombinační s pozičním, přičemž se snažím, abych vyhověl požadavkům každé dané pozice, co se mi na šachovnici objeví.“ Aljechin se, pro dosažení maximální herní efektivity, snažil zkombinovat vše, co tehdejší šachy dvacátých let dvacátého století nabízely – divoké taktické přestřelky ve stylu Morphyho, poziční zákony Steinitze i laskerovskou psychologii, vše podpořené stovkami hodin obrovského tréningového nasazení a analytickou prací. Již v té době svůj život zcela podřídil dosažení vytčeného cíle – stát se mistrem světa.

V listopadu 1923 zaslal Capablancovi novou výzvu, ve které mu připomněl, že v lednu 1924 končí lhůta, kterou Capablanca stanovil Bogoljubovi na to, aby si mohl opatřit potřebnou finanční hotovost k uspořádání zápasu. Zároveň Aljechin odjel na pohostinská vystoupení napříč Amerikou, aby o sobě dal vědět i na „nepřátelském“ kontinentu mistra světa. Turné „evropské hvězdy“ trvalo pět měsíců a proběhlo neobyčejně úspěšně. Aljechin zde ohromoval i svými simultánkami naslepo, při nichž si dal za úkol překonat rekordy, které vytvořil Breyer a Pillsbury. Jeho naděje na souboj s mistrem světa však byly stále velmi mlhavé a částečně se zmenšily po superturnaji v New Yorku 1924, který senzačně vyhrál nezlomný Lasker, jenž ve svých 55 letech předhonil celou světovou elitu, hráče, kteří byli mnohdy o dvacet i více let mladší. Mistr světa, Kubánec Capablanca turnaj špatně začal, měl pouze dva body z pěti partií, když hned v úvodu utrpěl senzační porážku od slovenského(narozen 28.5.1889 Pezinok) rodáka Rétiho (první prohraná partie mistra světa po osmi letech!!!). „Šachový stroj“ Capablanca pak sice zahájil zdrcující stíhací jízdu, když v druhém kole mimořádně dramatického turnaje získal 8,5 bodů z 10 možných, ale ani tento výsledek na dohnání „vzbouřeného starce“ Emanuela Laskera již nestačil. Aljechin po dlouhém maratónu po Americe tomuto nekompromisnímu tempu nestačil a obsadil třetí místo. Celkový účet turnaje tedy zněl: 1.Lasker 16 bodů z 20 (!!!), 2.Capablanca 14,5, 3.Aljechin 12, 4.Marshall 11, 5.Réti 10,5, 6.Maróczy 10, 7.Bogoljubov 9,5, 8.Tartakower 8 atd. „Ze sportovního hlediska jsem dosáhl velmi slušného výsledku, když jsem obsadil místo hned za bývalým a současným mistrem světa, což vnitřně upevnilo mé nároky,“ napsal později Aljechin, „ale s úrovní mé hry jsem byl zcela nespokojen. Přesto jsem však učinil jedno potěšitelné a pro mne překvapivé zjištění. V naší první partii mne Capablanca přehrál v zahájení, získal ve střední hře vyhrané postavení a uchoval si velkou převahu až do koncovky, kde však výhru vypustil a byl nucen se spokojit pouze s remízou. To mi dodalo sebedůvěru, vždyť Kubánec chtěl velmi vyhrát, jsem přesvědčen, že pokud bych byl na jeho místě, tak bych vítězství nevypustil. Jinými slovy, u svého protivníka jsem zaznamenal jistou malou slabinu, růst nejistoty, pokud se se jeho soupeř úporně bránil… To bylo pro budoucnost velmi důležité zjištění!“
Po turnaji, než se vrátil zpět do Evropy, ustanovil ruský borec na půdě Ameriky ještě nový světový rekord ve hře naslepo, když sehrál najednou 26 partií a tento rekord dokázal později ještě vylepšit na 28 partií hraných se zavázanýma očima, najednou, jen po paměti (22 výher, 3 remízy, 3 prohry) a pak zde ještě sehrál nevelký dvoukolový turnaj, který vyhrál před Tartakowerem a Znosko-Borovskim.

Roku 1925 se konal ještě jeden velmi silný turnaj a to v Moskvě. Na ten však Aljechin nebyl pozván. Ruská všesvazová šachová sekce v čele s Krylenkem se vyjádřila, že „tohoto mistra považuje za cizí a sovětské moci nepřátelský element a proto nemůže s Aljechinem zahájit jakékoli rozhovory ohledně jeho účasti na turnaji v Moskvě.“ Zbytek roku tak Saša využil nešachově. Na Sorbonně obhájil svou dizertační práci a získal doktorát práv a také se znovu oženil. Manželství šlo Sašovi k duhu, nové zázemí ho učinilo vyrovnanějším a sebevědomějším a do následujícího roku po šachové stránce ještě zesílil. Roku 1926 vyhrál tři turnaje, v Hastingsu, Scarborough a Birminghamu a dvakrát byl druhý, v Semmmeringu a Drážďanech. Navíc podnikl veleúspěšnou cestu do Jižní Ameriky, kde se vláda Argentiny uvolila poskytnout finanční prostředky na pořádání zápasu o mistra světa mezi ním a Capablancou, přesně podle Londýnské dohody. Saša tak zbořil poslední – finanční hráz, která mu ještě v zápase bránila a zaslal Capablancovi novou, již třetí výzvu a oba hráči se dohodli. Pak však Capablanca vyslovil novou podmínku. Na superturnaji v New Yorku 1927 prosadil do propozic tohoto turnaje, že vítěz, nebo ten, kdo skončí druhý za Capablancou, se stane prvním kandidátem na souboj o mistra světa. Aljechin však důrazně protestoval, takže tato klauzule byla nakonec vyškrtnuta. Nicméně to již nic nezměnilo na tom, že byl Saša pod tlakem; pokud by totiž tuto vyškrtnutou podmínku nesplnil a v turnaji by ho někdo předstihl, mohl by v očích šachové veřejnosti jako kandidát číslo jedna odpadnout a o vysněný zápas pak ještě přijít. To se však nestalo, turnaj sice naprosto přesvědčivě vyhrál úřadující šampión Capablanca, když pole ostatních účastníku předčil o plných 2,5 bodu (1.Capablanca 14, 2.Aljechin 11,5, 3.Nimcovič 10,5 atd.), nicméně Alexandr obsadil druhou příčku, a tak již mistr světa nemohl couvnout a uspořádání zápasu bylo dohodnuto ještě na tentýž rok.

V roce 1927 nastoupil Aljechin v Buenos Aires na svůj životní zápas a předpokládalo se, že bude Capablancou snadno poražen, ba že dokonce nevyhraje ani jednu partii, neboť kubánský velmistr za posledních šest let prohrál v nejlepších turnajích světa jen dvě partie a byl tak mnohými považován za téměř neporazitelného (zatímco v tomto jediném zápase musel Aljechin vyhrát šestkrát). Capablancovou smůlou bylo, že tomu sám uvěřil a na zápas se dostatečně nepřipravil. A tak Aljechin překvapivě poráží v Buenos Aires Capablancu 6:3 (při rekordních 25 remízách) a stává se mistrem světa. Zápas byl střetnutím dvou šachových gigantů a v dějinách královské hry zaujímá zvláštní místo pro jeho neobyčejnou úpornost, nervnost a nezměrné psychické i fyzické vypětí, kdy si oba účastníci sáhli na dno svých sil, do té doby rekordní zápasovou délku (dva měsíce), množství vysoce kvalitních partií i pro tragické chyby, které nakonec určily vítěze.

Po zisku titulu nastoupil Alexandr Alexandrovič Aljechin vítězné, triumfální tažení napříč šachovým světem a až do roku 1934 byl v podstatě třídou sám pro sebe. Mezi jeho fenomenální výsledky patří například turnaj na Bledu v roce1930, kdy vyhrál s náskokem 5,5 bodu před druhým Bogoljubovem. V letech 1929 a 1934 v zápasech o titul mistra světa porazil vysoko stejného šachistu. „Pád na zem“ nastal až v zápase o mistra světa v roce 1935. Jeho zápas s holandským velmistrem Maxem Euwem v roce 1935 se považoval za jasnou a předem vyřízenou záležitost. Jenže Aljechinovi se vymstila špatná životospráva a překvapivě Euweovi podlehl 8:9 (=13). Většina šachov220px-Alekhine_tombeých příznivců odepsala Aljechina jako vyřízeného člověka. Ale Alexandra Alexandroviče podcenili. Aljechin byl muž železné vůle, připravil se k odvetě jako kdysi k zápasu s Capablancou a v roce 1937 rozdrtil Euwea 10:4 (=11)

alekhine morto

Mezitím však vyrostlo několik mladých kandidátů na titul mistra světa a to především Michail Bottvinnik, Paul Keres, Salo Flohr a Samuel Reahewsky. Aljechin v roce 1938 přijal Botvinnikovu výzvu k zápasu o titul, ale vypukla 2.světová válka a ta znamenala poslední tragickou fázi Aljechinova života. Po válce uvízl v Portugalsku, kde 25. března 1946 v městečku Estorilu Lisabonu Aljechin za dodnes nevyjasněných okolností (oficiálně ucpání horních cest dýchacích v kombinaci s infarktem) umírá……

Můj osobní názor:  Před 2.svět.válkou byl připravován zápas Aljechin -Botvinnik. Po válce Aljechin, žijící v Estorilu vyzval Botvinnika k jednání, ale než k němu došlo, byl nalezen mrtev. Až příliš to připomíná „skok z okna“ Jana Masaryka…..

Použitá literatura: http://cs.wikipedia.org/wiki/Alexandr_Alexandrovi%C4%8D_Aljechin
http://www.chessgames.com/perl/chessplayer?pid=10240

 

 

 

 

5. místo : Anatolij Jevgeněvič Karpov

Karpov 1Anatolij Jevgeněvič Karpov se narodil 23.května 1951 ve městě Zlatoustu v jižní části pohoří Ural v Čeljabinské oblasti. Ve čtyřech letech se naučil hrát šachy a již v 11. získal titul kandidáta mistra. O rok později byl přijat do Botvinnikovy šachové akademie. V roce 1969zvítězil na mistrovství světa juniorů, čímž automaticky získal i titul mezinárodního mistra.V roce 1970 po skvělém výkonu na turnaji v Caracasu, kde obsadil 4.místo mu byl udělen titul mezinárodního velmistra. Na šach.olympiádě v Nice v roce 1974 získal ze 14.partií 12 bodů a jako člen vítězného dužstva SSSR obdržel zlatou medaili. Když 2x porazil v zápasech Vikora Korčného , vybojoval si tak právo hrát v r.1975 zápas o titul mistra světa s Robertem Fischerem. Ten si však kladl takové podmínky , na které ani Karpov, ani FIDE nechtěli přistoupit. Fischer proto odmítl k zápasu nastoupit, takže Karpov byl bez boje prohlášen 12.mistrem světa, k velkému zklamání celé šachové veřejnosti, která se těšila na gigantický souboj.          karpov-kasparov

Svůj titul ještě 2x obhájil v zápasech s Korčným v r.1978 a 1981. V té době se mu už ale rýsoval soupeř z nejtěžších – mladý Garri Kasparov, ohnivý útočník a skvělý stratég Oba soupeři spolu poprvé nastoupili k zápasu o titul v r.1984, který se měl hrát na 6 vítězství. Karpov se ujal vedení dokonce 5:0, ale potom nastal zlom a Kasparov rychle snížil na 5:3.Pak FIDE zápas přerušila, protože už trval příliš dlouho a oba soupeři byli maximálně vyčerpaní. Bylo rozhodnuto zápas opakovat a pokračovat od nuly, což oba soupeři kritizovali a považovali za sporné.

Zřejmě od té doby se pak datuje velká nevraživot mezi oběma hráči,samozřejmě mimo jiné třecí plochy,  včetně politického názoru.Zápas se tedy v r. 1985 opakoval, tentokrát na 24 partií a Karpov prohrál 11:13.
Karpov se s Kasparovem utkal ještě 3x – v r.1986 prohrál 11,5 : 12,5, v r. 1987 12:12 a v r.1990 11,5:12,5. Jejich rivalita se stupňovala až k otevřené nenávisti.

sello_53249Kasparov považoval (a oprávněně) Karpova za chráněnce sovětské nomenklatury a svůj názor nezměnil ani po rozpadu SSSR. Prohlásil (cituji):Nemám rád nacionalisty, komunisty ani fašisty a proto nemám rád ani jeho.On je nacionální komunista. (konec citátu)V roce 1993 vystoupil Kasparov z FIDE, takže Karpov získal opět bez boje titul mistra světa zpět,ale tento titul nelze brát příliš vážně, neboť z FIDE tehdy vystoupili nejsilnější šachisté a založili konkurenční organizaci PCA s vlastním šampionátem.

Ještě jednou ale Karpov zazářil a dokonce výrazně předčil Kasparova. Bylo to na superturnaji v Linares v r.1994, kterého se zúčastnila celá světová špička.Byl to první turnaj XVIII. kategorie, kdy průměrné ELO hráčů bylo 2685. Karpov tehdy předvedl nejlepší výkon celé své šachové kariéry. Ze 13. možných bodů získal (bez porážky) 11 a Kasparova, který obsadil společně se Širovem 2.-3. místo předstihl o fantastických 2,5 bodu! Výhru Karpova s Topalovem mnozí komentátři pokládají za nejlepší partii jeho života.
Jenže to byl vrchol , ze kterého pak přišel pozvolný ústup ze slávy – naopak většinu velkých turnajů vyhrával Kasparov. Karpov ještě v roce 1996 obhájil svůj titul v zápase s Gattou Kamským (USA),ale pak se začaly ozývat hlasy o neúnosném zvýhodňování cesty k titulu stávajícímu mistru světa a tak FIDE ustoupila a po nejprve malých ústupcích nakonec rozhodla, že od r.1999 se musí mistr světa zúčastnit turnaje kandidátů. A Karpov poté od další obhajoby ustoupil.

V současné době je Karpov předsedou Ruského dobročinného fondu a poslancem Státní dumy za Putinovu stranu Jednotné Rusko, 1.náměstkem předsedy výboru pro hospodářskou politiku a inovace technologií.
Vlastní jednu z největších sbírek známek, která je oceňována na 13.000.000,- EURO. Mimo šachu byl Karpov spojen s naftovou společností Petromir.

 

 

 

 

 


6. místo :  Emanuel Lasker

emanuellasker 1Emanuel Lasker se narodil 24. prosince 1868 v Prusku, městečku Berlinchen. Dnes je to Barlinek v Polsku. Když mu bylo 11 let, koupil mu náhodou jeho bratr šachy. Snad dárek k narozeninám – kdo ví? Ale bylo to pro šachy šťastné rozhodnutí, protože i když nevíme, jak a s kým se malý Emanuel učil hrát, za 10 let poté, v roce 1889, se zúčastnil regionálního turnaje v Breslau a hned dělil 1.-2. místo, společně s Emilem von Feyerfeilem, čím získal titul šachového mistra. Tím začal jeho raketový vzestup. Úspěšně hrál i v turnajích v Amsterodamu (2.místo), Grazu ( 3.místo), porazil v zápasech jak Curta von Bardelebena (v Berlíně 2,5: 1,5) , tak  v Liverpoolu Henryho Edvarda Birda (7 : 2 a tři remízy) a v Berlíně pak Jacquese Miesese 5 : 3 . V r. 1892  získával jeden úspěch za druhým, které zde myslím není třeba vypisovat. O Laskerovi toho bylo napsáno tolik, že by to bylo nošením dřeva do lesa.

Jeho oprávněná sebedůvěra ho přivedla k rozhodnutí vyzvat mistra světa Steinitze k zápasu o titul. Ten výzvu přijal a dohodli mezi sebou zvláštní podmínky, kdy se hrálo ve třech městech postupně, tedy v New Yorku , Filadelfii a Montrealu. (Na fotografii je momentka ze závěru zápasu v Montrealu)

Po první třetině zápasu vedl Lasker +4 -2 =2 a po 9.denní přestávce se pokračovalo ve Filadelfii. Tam se Steinitzovi nedařilo, takže před stěhováním do Montrealu již Lasker vyhrával 7:2 plus dvě remízy. V KanadLasker-Steinitzě se ještě Steinitz vzchopil, ale porážce a ztrátě titulu již zabránit nedokázal. Lasker se stal novým mistrem světa po výhře 10:5 (=3).

Steinitz pochopitelně využil svého práva a vyzval svého přemožitele k odvetě, ale hrálo se až po dvou letech, kdy už Steinitz byl vážně nemocný, trpěl nervovou vyčerpaností a špatně se pohyboval. O vítězi zápasu tedy bylo rozhodnuto předem. Po zápase, který Lasker vyhrál 10:2 (=5) se Steinitz nervově zhroutil a byl pak dlouhou dobu hospitalizován na psychiatrické klinice.

Lasker mezitím sice vyhrál turnaje v Petrohradě a Norimberku, ale v tom největším – v Hastingsu r. 1895 skončil až na 3. místě, za překvapivým vítězem, Američanem Harry Nelson Pillsburym a M. Čigorinem. Po obhájení titulu mistra světa se 3 roky Lasker věnoval více studiu matematiky a filozofie. Objevili se mu však silní soupeři. Za prvé Siegbert Tarrasch, který ale s výzvou k zápasu váhal a za druhé americký mistr Frank James Marshall, který vyhrál turnaje v Cambridge Springs (1904), Scheveningen (1905) a Norimberku (1906). Ten využil váhání Tarrasche, za pomoci mecenášů si zajistil patřičný obnos (vklad) a Laskera vyzval. Zápas se hrál na 8 výher, postupně ve městech New York, Filadelfie, Baltimore, Chicago a končilo v Memphisu. Marshall se ale ukázal jako bojácný a slabý protivník. Lasker vyhrál hladce 8:0 (=7)

Mezitím dosáhl Tarrasch opravdu vynikajících úspěchů a prakticky si tím zápas s Laskerem vynutil. Začal v Düsseldorfu a pokračoval v Mnichově, ale přes veškeré úsilí vyzyvatele (14.partie se hrála dokonce 119 tahů !) vyhrál Lasker 8:3 (=5).  Lasker pak hned po skončení zápasu přijal výzvu dalšího hráče Karla Schlechtera, ale ještě před tím než zápas začal, vyzval ho ještě David  Janowski. Byl ovšem sehrán pouze jako exhibice a tento zápas, hraný v Paříži vyhrál stávající mistr světa hladce 7:1 (=2).

Zápas s Tarraschem, který byl v té době na vrcholu svých sil, se měl původně hrát na 30 partií, jenže Laskerovy finanční podmínky byly pro organizátory neakceptovatelné, takže nakonec se dohodli na 10.partií, s mnohem menším vkladem. Ten zajistili společně Wiener Schachklub a Berliner Schachgesellschaft. Pokud by zápas skončil nerozhodně, titul by Lasker obhájil. Ve Vídni se hrálo +1 = 4 ve prospěch Tarrasche. V Berlíně ale Lasker vyhrál poslední partii po velice dramatickém průběhu, takže zápas skončil 1:1 (=8). Mistr světa, i když s velkým štěstím, titul obhájil. Pak se Lasker opět odmlčel, až do r. 1914, kdy se triumfálně vrátil na turnaji v Petrohradě, kde hrála celá světová špička. Pouze český hráč Duras, Maróczy a Schlechter museli pozvánku odmítnout pro politické neshody mezi Ruskem a Rakousko-Uherskem. Hrálo tedy 11 hráčů, systémem každý s každým a poté prvních pět postoupilo do dvoukolového finále. I když do finále nastupoval s náskokem 1,5 bodu Capablanca, Lasker velkým finišem, ve kterém Capablancu porazil, turnaj vyhrál. Účastníkům finále po turnaji udělil ruský car Mikuláš II. titul šachového velmistra. Bylo to v historii poprvé, kdy byl někomu tento titul udělen.

LaskerSkončila 1. světová válka a mezi šachovou veřejností se čím dále víc diskutovala otázka, kdy se uskuteční zápas o titul mistra světa. O Laskerově protivníku nebylo pochyb, protože právo vyzvat mistra světa si na turnaji v Petrohradě 1914 vybojoval Capablanca. Jednání byla opět velmi složitá a Lasker při nich působil dojmem, že se Capablanky, který měl opravdu skvělé výsledky,  obává. V roce 1920 se Lasker dokonce svého titulu vzdal ve prospěch vyzyvatele, ale když mu byl předán bonus 11.000,- $ , souhlasil, že zápas o titul sehraje. Zápas tedy odstartoval 15.března 1921 v Havaně. Bylo stanoveno, že se hraje na 8 výher, při maximálním počtu 24.partií. Začal čtyřmi remizami. V 5. partii pak Lasker nedocenil možnosti soupeře a po hrubé chybě partii prohrál. Po dalších čtyřech remizách vyhrál Capablanca v 10. partii černými, po  skvělé hře a přesně hrané koncovce. Pak vyhrál i další partii a vedl 3:0. Ve 14. partii Lasker přehlédl ztrátu kvality, partii vzdal a příští den, na radu lékaře vzdal i celý zápas. Tím zvítězil Capablanca 4:0 získal jako třetí titul mistra světa.220px-Lasker's_Chess_Magazine_cover

I když se Lasker nedožadoval práva odvety, ještě dlouho poté ukazoval své mitrovství na turnajích. Svého přemožitele na př. předstihl na  slavném turnaji v New Yorku, r. 1924, který vyhrál a pak ještě v Moskvě 1925 skončil 2. za Bogoljubovem, ale před Capablancou. V roce 1927 se vrátil do Berlína a reprezentoval Německo v bridgi. V r. 1933 ale musel svoji vlast rychle opustit, protože mu byl konfiskován veškerý majetek (Byl židovského původu). Po šachové anabázi do Moskvy (3.místo za Botvinnikem  Flohrem)  a Anglie (7.místo v Nottinghamu)  přesídlil trvale do New Yorku, kde  11. ledna 1941 zemřel. Jeho hrob je v sousedství významných lidí , na př.Oppenheimer a pod.

Laskera považují historici za prvního hráče, který uplatňoval ve hře šachovou psychologii. Dokazoval, že hráč v partii nebojuje pouze s figurkami, ale s osobností Lasker hobsoupeře. Zdůrazňoval studium soupeřových partií, aby mohl v boji s ním využít nedostatků, které v jeho hře objevil. Dokonce prý úmyslně dělal někdy slabší tahy, jen aby soupeře přivedl do pozic, které jeho osobnosti nevyhovovaly. Soupeři pak nechápali, jak partii s ním vůbec prohráli a přičítali to jeho štěstí.

Lasker vydal několik hodnotných knih, publikoval články, rozbory a statě o šachu po celý svůj život v mnoha časopisech. Zajímavostí je  i jím vydávaný měsíčník v Londýně  1904 až 1907 (Viz foto vpravo). Byl prostě šachovou osobností, od které je možné se učit dodnes. Právem byl šach. experty celého světa vybrán jako šestý do žebříčku 10.nejlepších hráčů historie.

 

 

 

 


 

 

7. místo :  Vishwanáthan Ánand   –   விசுவநாதன் ஆனந்த்-

VAnand07Višvanáthan Ánand , *11.prosince 1969 v Majiladuturaj (Madras – nyní Čennaj) , v Tamilské oblasti Indie.Podle kastovního ranku patřila jeho rodina do vyšší společnosti. Otec byl generální manažer Jižní magistrály a matka Sušela se starala o domácnost. Chodila hodně do společnosti, říkalo se o ní, že je dáma salonů.Mezi její největší zájmy patřil film a šachy. Byla to ona, kdo Ánanda naučila hrát šachy. Po mnoha letech, vzpomínal na svoje začátky při konverzaci se Susan Polgár pro Lubbock Avalanche- Journal, 26.10.2008 (Cituji): „Šachy jsem začal hrát, když mi bylo šest let. Moje matla mne naučila jak je hrát. V podstatě maminka udělala hodně pro mé šachy. Krátce nato jsme se přestěhovali do Philippin.Vstoupil jsem tam do šachového klubu.A tam běžel v televizi program odpoledne, přibližně od jedné do dvou hodin, kdy jsem chodíval do školy.Takže maminka zapisovala všechny partie, které v televizi ukazovali, rovněž šachové hádanky a večer jsme je společně řešili.Přirozeně maminka a její rodina šachy hrávali, hrávala se svým mladším bratrem, takže v šachu určité zázemí měla, ale nikdy nenavštěvovala klub.Šachové diagramy jsme řešili spolu a odpovědi společně zasílali.Vítězům zasílali knížky.A za několik měsíců jsem vyhrál mnoho cen.V jeden moment dokonce řekli, ať si vezmu všechny knížky které chci, ale už nezasílám žádná další řešení.“(Konec citátu)
Anand získal akademický titul v oboru ekonomie.Momentálně žije se svojí ženou Arunou ve Španělsku, v Collade Mediano.Ve své šachové kartiéře byl 2x mistrem světa FIDE. Poprvé v letech 2000 až 2002 , podruhé v letech 2007 , kdy v zápase o titul porazil Vladimíra Kramnika, do r.2013. Tehdy ho porazil současný mistr světa Magnus Carlsen.

 

 

 

 


 

 8. místo : Vladimir Kramnik

kramnikVladimir Borisovič Kramnik se narodil 25.června 1975 v městečku Tuapse v Krasnodarském kraji do umělecké rodiny. Otec byl herec a matka učitelka hudby. Od otce se již ve 4.letech naučil hrát šachy. Své první šachové zkušenosti čerpal v Domě pionýrů a projevil takový talent, že se již v 11.letech stal kandidátem mistra.Jeho erudice si povšiml Michail Botvinnik a přijal ho mezi nejtalentovanější hráče SSSR do své prestižní šachové školy. Mladého hráče nejvíce ovlivnily takové osobnosti, jako José Raúl Capablance, Alexandr Aljechin, Robert James Fischer,Anatolij Karpov nebo Garri Kasparov.Po pádu SSSR, před Olympiádou v Manile na Filipinách v roce 1992 sestavovalo Rusko olympijský team a vedením byl pověřen Kasparov. A ten , k velkému překvapení všech, nominoval do družstva Kramnika, který v té době ještě neměl titul velmistra.Zvedly se velké diskuze , někteří renomovaní velmistři měli námitky, ale Kasparov prosadil svoji volbu. A udělal dobře, protože 17.letý Kramnik se odvděčil vynikajícím výsledkem 8,5 bodu z 9.partií, za který dostal i zlatou medaili za nejlepší individuální výsledek.
V letech 1994 – 1999 se několikrát zúčastnil zápasů o právo vyzvat k zápasu mistra světa PCA nebo FIDE.. Do finále se ale neprobojoval.Až v roce 2000 se podařilo vyjednat zápas mezi Kramnikem , jako vyzyvatelem a Kasparovem, jak obhájcem titulu mistra světa PCA.Hrálo se v Londýně, na 16 partií. Za stavu 8:8 by titul zůstal obhájci. Kramnik nebyl favoritem, ale po skvělé hře, kdy nedovolil Kasparovovi vyhrát ani jedinou partii a sám vyhrál ve 2. a 10.partii, takže zápas vyhrál 8,5 : 6,5 se stal mistrem světa PCA.
Tento titul pak v roce 2004 obhájil v zápase proti Péteru Lékovi v Brissagu (CH), ovšem po velmi těžkém boji, kdy zápas skončil nerozhodně 7:7.
Po letech neshod se v r. 2006 konečně podařilo obě znesvářené organizace sjednotit a dohodnout zápas mezi Kramnikem, jako mistrem světa PCA a Veselinem Topalovem, mistrem světa FIDE. Hrálo se v Elistě, na 12 partií.Oba hráči pak za zápas obdrželi ½ milionu dolarů.První dvě partie zápasu vyhral Kramnik, před 5. partií však podal Topalovův sekundant protest a obvinil Kramnika , že používá PC nebo jinou pomůcku, když odchází na toaletu.Obvinění se neprokázalo,ale oba hráči pak měli toalety společné. Proti tomu protestoval Kramnik a k 5.partii nenastoupil a prohrál ji kontumaně,Poté už se podařilo spory urovnat a pokračovat v zápase.Ten skončil nerozhodně, takže se rozhodovalo v rapidech a ve 4. vyhrál Kramnik a stal se Mistrem světa v šachu.
V r.2007 musel Kramnik obhajovat svůj titul v turnaji 8.nejlepších hráčů světa v Mexico City.Hrálo se systémem každý s každým dvě partie. Kramnik skončil s 8.body na DRUHÉM místě a tím ztratil svůj titul, který získal Ind Višvánáthán Ánand. Odveta s Ánandem se hrála v r. 2008 v Bonnu s cenovým fondem 1,5 milionu Euro.Zápas vyhrál Ánand 6,5 : 4,5 a titul obhájil.
Nejvyššího Ela dosáhl Kramnik v dubnu 2002 , kdy měl 2.811. Momentálně je v žebříčku TOP hráčů na 8.místě s ELO 2.783.
Jako ukázku jeho umění jsem nevybral notorický známé partie,omílané ve všech časopisech, ale dvě partie, shodou okolností se stejným soupeřem, s odstupem sedmi let. Obě jsou prostě skvělé a jistě si je každý s gustem přehraje.

 

 

 


9. místo:  Michail Mojsejevič Botvinnik

screenshot-cs wikipedia org 2015-01-26 18-20-56M.M.Botvinnik se narodil 17. srpna 1911 v Kuokkala (dnes Repino). Vyrůstal v asimilované rodině, ale na antisemitismus narážel v každodenním životě . Přesto v temných letech  stalinismu, i později hovořil přátelsky o státu Israel , na př.o houslistovi Pinchasu Zuckermanovi, fotografovi a filmaři Josephu Ruttenbergovi, či o kibucích, což je je označení pro zemědělskou, ale také průmyslovou osadu v Izraeli, která hospodaří formou kolektivního vlastnictví atd.  (Encyklopedia Judaica,art. M.Botvinnik)

Šachy se naučil až ve 12.letech, ale díky svému talentu dosáhl už v 17.letech titul mistra.Od 30.let min.století již patřil mezi nejlepší světové hráče, takže získal právo vyzvat k zápasu o titul mistra světa Alexandra Aljechina.Bohužel však k zápasu nedošlo – vypukla 2. svět.válka.

Krátce po válce , v roce 1946 Aljechin umírá a protože nebylo prakticky možné pokračovar v dosavadní praxi zápasů o titul, rozhodl 1.poválečný kongres FIDE ve Winterthuru (CH), že o titul mistra světa se bude hrát turnaj, ve kterém hráli kromě Botvinnika ještě Vasilij Smyslov, Paul Keres, (všichni SSSR),  Samuel Reshewsky (USA)  a Dr.Max Euwe (Holandsko). Pvní půle se hrála v Haagu a druhá v Moskvě.Každý s každým hrál 5 x – zvítězil Botvinnik s náskokem 3. bodů (14/20)  zaslouženě byl prohlášen 6. mistrem světa. Tehdy se hrálo systémem zápasu s  právem odvety.Botvinnik pak titul obhájil 2x  s Davidem Bronštejnem, 1x se Smyslovem. Pak titul 2x ztratil,ale v odvetě ho získal zpět (se Smyslovem a Talem). Definitivně pak přišel o titul s Tigranem screenshot-www google cz 2015-01-26 18-28-36Petrosjanem v r.1963 a do dalších pokusů o zisk titulu zpět už se nepustil.

Do šachové hry přinesl vědecký přístup, s důrazem na analyzu (hodnocení pozice) a strategii hry.Bylo by zbytečné vyjmenovávat zde jím získané tituly. Za vše hovoří to, že ve své kariéře sehrál 1.202 turnajových,či zápasových partií, z nichž 610 vyhrál, 453 remizoval a pouze 139x byl poražen. Byl skladatelem studií, publicistou, šach.pedagogem  a ve své vědecké práci se dokonce zabýval programováním šachové hry. Zemřel v Moskvě 5.května 1995 .

Botvinnik byl natolik všestranný, že by nestačilo ani 10 partií,aby člověk alespoň částečně pochopil jeho genialitu. Uvedu tedy pouze dvě. Ta 1. je z nejsilnějšího předválečného turnaje AVRO 1938, kde hráli opravdu nejsilnější šachisté té doby, včetně Aljechina, Capablanky atd.

 

Druhou partii sehrál Botvinnik na turnaji velmistrů v Monte Carlo, 1968. Pro svoji nádhernou a dlouhou kombinaci byla vyhlášena jako nejlepší partie roku!

 

 


10. místo:   Michail Tal

Narodil se 9.listopadu 1936 v Rize , v bývalé, SSSR , nyní  (opět) Lotyšsko. Již ve 3.letech dokázal plynule číst . Jeho skvělá paměť i fantazie byly pověstné.  Traduje se (ověřená) historka, kdy v Curychu hrál simultánku na 38. šachovnicích.Po skončení k němu přišel jeden z účastníků, který náhodou s Talem vyhrál. Ale v 17.tahu jsem mohl hrát lépe“, namítl Tal. Neříkejte, že si pamatujete všechny partie, divil se soupeř. „Ale ovšem, já si pamattaluji všechny partie “ odpověděl Tal a za chvíli napsal průběh všech 38.partií …..

Získal titul šachového mistra již v 18.letech. V letech 1957 a 1958 se stal přeborníkm SSSR. Celkem byl mistrem SSSR 6x! Na všech turnajích,   včetně těch s nejvyšší kvalifikací udivoval obrovskou invencí a šachovou fantazií. Jeho nečekané oběti materiálu , bohaté na rozvětvené varianty byly fascinující. Mnohé z nich byly později sice vyvrácené po dlouhých analyzách, i za pomoci počítačů, jenže na Talovy soupeře působily jako pohled kobry na ubohou myš.Dokonce  byl podezříván, že svoje soupeře hypnotizuje, což odvozovali od jeho uhrančivého pohledu.Došlo to až tak daleko, že VM Benkö si při partii s Talem nasadil čené brýle. A partii prohrál stejně hladce, jako už několik jiných předtím. 🙂

Probojoval se přes turnaj kandidátů k právu vyzvat tehdejšího mistra světa Bo220px-Mikhailtalgravetvinnika k zápasu o titul v roce 1960. Nikdo mu šance nedával, jenže Tal v zápase , hraném na 24 partií vyhrál v poměru 12,5 : 8,5  a stal se tak 8. mistrem světa. O rok později v odvetném zápase, se už ale u Tala začaly projevovat zdravotní problémy (trpěl komplexem chorob zažívacího traktu) a hladce prohrál, k překvapení šachového světa.

I přes neustále se zhoršující zdravotní problémy byl až do své smrti obávaným protivníkem i těch nesilnějších šachistů. V roce 1988 se ještě stal mistrem světa v bleskovkách. Zemřel 28.června 1992 v Moskvě……..

Uvádím ukázku jeho šach.umění. Samozřejmě, že si partii netroufám glosovat, takže si každý může vychutnat Talovu fantazii sám. Partie byla vyhodnocena jako nejkrásnější na turnaji v Portoroži 1958 a i sám Tal ji považuje za jednu z nejfantastičtějších, kterou kdy hrál.

Napsat komentář